„Právě pro dostupnost instantní zábavy je důležité opustit pohodlí gauče,“ říká Eva Babičková z DUZ

Letos slaví významné jubileum. Eva Babičková se stala principálkou divadla bez jakýchkoliv předchozích zkušeností. Jaké to je vést divadlo bez předchozí praxe? Jak probíhala komunikace s dědici autorských práv Josefa Lady? A vnímá, že jsou děti kvůli sociálním sítím méně pozorní? Nahlédněte za oponu nejstaršího amatérského divadelního souboru s vlastní domovskou scénou v Česku.

Letos slavíte 35 let od založení divadla. Co pro vás toto jubileum znamená?

Za mě je to malý zázrak a obrovský závazek vůči práci a odkazu zakladatele Zdeňka Fouse. Jeho myšlenka dělat dětské divadlo s dětskými herci je neuvěřitelná. A mám ohromnou radost, že se nám daří i v této nelehké době fungovat dále.

 Vy jste se však k divadlu dostala jako slepá k houslím. Jak přesně k tomu vlastně došlo?

V roce 2019 mě zaujal inzerát, který byl zveřejněný na Facebooku. Odpověděla jsem na pozici asistentky tehdejší principálky Martiny Fiřtové. Měla na starost pochůzky, vyzvedávání zakázek v tiskárně, prodej lístků, rezervace, pomoc s kostýmy a obsazování představení. To, co ji limitovalo vzhledem k jejímu zdravotnímu stavu.

Jaké to je vést divadlo bez předchozí praxe nebo divadelního vzdělání? Vnímáte, že vás to nějak limituje?

Když jsem nastoupila, vůbec jsem tyto ambice neměla. Bohužel se sešlo několik nešťastných okolností a byla jsem postavena do situace, kdy nebylo zbytí. Nejvíc mi v té době pomohly Ludmila Hájková, Dominika Šťastná a Antonín Hegenbart. A zejména manažerská praxe – umět si zorganizovat čas, určit si priority. Svět divadla byl pro mě nový. Vidět ho z druhé strany, jak říkám, za oponou. Měla jsem však štěstí v tom, že jsem byla obklopená nadšenými divadelníky a velkým vzorem a rádcem mi byl zakladatel Zdeněk Fous. O své zkušenosti se se mnou neváhali podělit předchozí kolegové Tomáš Hanzlík, Daniela Němcová a Václav Urban.

Takže stále se učím za chodu. Něco se podařilo skvěle, někdy samozřejmě jsme sáhli vedle. Možná mi pomáhá právě to, že jsem mimo obor. Více to vidím z pohledu diváka a snažím se zajistit co nejlepší podmínky pro soubor.

Limituje nás složitá ekonomická stránka jako všechny subjekty pracující s mládeží. Podařilo se nám však výborně spolupracovat s majitelem budovy i magistrátem města Kladna, které vnímá důležitost práce s talentovanou mládeží. Nyní i s vedením Městským divadlem Kladno, které je nám nápomocné. 

Co vás na práci s amatérskými dětskými herci nejvíce baví?

Od roku 2019 jsem poznala plno talentovaných herců v různých věkových kategoriích. Je úžasné sledovat jejich vývoj. A je taky radost vidět, když na konkurz přijdou zájemci o herectví a vy je pak provázíte třeba pět let a vidíte jejich pokroky. Jak se z nich pomalu stávají dospělí lidé, kteří si jdou si za svým snem – ať už je to například studium konzervatoře nebo VOŠ. A vy pomalu sledujete, jak se z nich stávají profesionální herci, zpěváci či moderátoři.

A co je na ni naopak nejtěžší?

Skloubit potřeby divadla a nároky, které jsou nyní na studenty v našich řadách kladeny. Herectví je i odříkání, obětování svého volného času ku prospěchu souboru.

Pak také najít tu správnou rovnováhu. Kéžby se nám podařilo najít generálního partnera, který by nám pomohl s provozem. Abychom si mohli dovolit zlepšit výpravu rychleji. O to více si užíváme proměn, které brzy představíme.

Jak těžké je v dnešní době přilákat lidi do divadla?

Je to velmi náročné. Dnes vede svět digitálních technologií, sociálních sítí, různých platforem, kdy si stáhnete vše do mobilu. Mnohdy vítězí pohodlí gauče. O to větší mám radost, když se k nám hlásí divaci s tím, že přijdou na představení a řeknou, že k nám chodili jako děti s rodiči nebo prarodiči. Nebo dokonce bývalí členové souboru se svou rodinou a ukazují dětem, kde sami hráli pro děti, jako jsou nyní jejich vlastní.

Jakým způsobem v tomto kontextu přemýšlíte o programu?

Máme své stálice, jako je pohádka O ošklivé princezně a O Pejskovi a Kočičce.

Úžasné je, že naše Divadélko U Zvonu dává prostor svým členům v seberealizaci, a tak jsou pohádky a insenace v programu autorské. To znamená, že za vznikem projektu je nápad našich členů – vytvoří si svůj scénář, podílí se na režii, výpravě. A to je za mě zcela jedinečné a motivující. Nyní se finišuje u autorské novotiny naší talentované herečky Anny Křížové, která napsala scénář k inscenaci O Červené Karkulce, kterou uvedeme v květnu.

V divadle hrajete také legendární pohádkovou inscenaci O pejskovi a kočičce od Josefa Čapka. S jeho potomky jste si bezplatně vyjednali práva na hraní. Jak probíhala komunikace s nimi?

Zde si dovolím malou úpravu – naše členka Eliška Vondráčková a Adéla Kupcová pracují na scénáři pohádky na motivy díla Josefa Lady. Proto jsem oslovila dědice autorských práv a ti mě překvapili neskutečně vstřícným a laskavým postojem k této záležitosti. Takže se můžeme všichni těšit na vznik nové pohádky pro naše divadlo. 

O Pejskovi a Kočičce si zmiňovaná autorská dvojice připravila k výročí 15 let od uvedení této legendární pohádky v našem divadle zcela nové příběhy. Takže v červnu nás čeká premiéra, na kterou zveme všechny milovníky těchto dětských hrdinů. 

Máme radost, že v záplavě zahraničních hrdinů si drží své místo český laskavý příběh, který oslovuje další generaci dětí.

Často se mluví o tom, že dnešní děti mají vlivem sociálních sítí stále menší schopnost se soustředit. Pozorujete to nějak u svých diváků?

Ano. Podněty, které v dnešní době doslova útočí na současné děti, jsou neuvěřitelně rychlé. Je smutné vidět batolata s mobily již v kočárcích. O to větší máme radost, když na naše představení přichází mladé rodiny s krásně oblečenými dětmi. Kdy si maminky, tetičky i babičky užívají tu slavnostní chvíli a přijdou v šatech. To samé platí i o chlapcích a tatíncích s dědečky, když si pyšně dovedou své nejbližší.

Je důležité ukázat i tento svět, kdy jdete za kulturou. Kdy se nám lidé vrací za svou oblíbenou pohádkou, protože se mění alternace a každé představení je zkrátka jedinečné.

Zabavit děti, to je to nejnáročnější. Díky jejich bezprostřednosti hned víte, jestli je to baví a nebo ne. A pokud řeknou, že se jim to líbí a chtějí nás vidět znovu, to je pro nás spolu s potleskem tou nejsladší odměnou.

Co by podle vás nemělo chybět v žádné hře pro děti?

Určitě svět fantazie. Nechat děti vnímat děj pohádky po svém. Utvrdit je, že svět dobra a zla je v jejich očích viditelný a spravedlivý. Také laskavost. A pokud je to jen trochu možné, ukázat krásu českého jazyka, který je tak rozmanitý a pomůže jim právě ve vnímání souvislostí.

Čemu se děti během inscenací nejvíce smějí?

Když pochopí vtipnou situaci na jevišti po svém. Úspěch mají také aktivní scény. Nebo když se mohou ztotožnit s tím, co vidí a co mohou sami prožít. Může to být třeba to, že nechcete vstávat a nelíbí se vám zvuk budíku. Že i ony mohou upadnout a splést se. Nebo když třeba vidí, jak je potrestaná nafoukaná princezna.

Na co jste dosud nejvíce pyšná?

Na své herce a lidi v podpůrném týmu, kteří ve svém volném čase pomáhají našim hercům  proměnit se ve své roli na to, co postava potřebuje. Když diváci spontánně tleskají při pěveckých výkonech, zejména v muzikálové pohádce O ošklivé princezně. Z toho mám husí kůži a nebudu lhát, mnohdy se i oči zalejí slzičkou. Vím, kolik je za tím práce a třeba princezna Lucie v podání Aničky Křížové nebo Báry Jelínkové je úžasné. A to nás čeká další alternace s Andrejkou Kohoutovou v příští sezoně. A pozadu nejsou ani pánové v této náročné pohádce.

A samozřejmě to, že divadlo funguje a můžeme dělat radost divákům při představení. Že máme aktivní rodiče herců, kteří nám pomáhají s obměnou kulis a dalšími záležitostmi. Jsou věci, které sami nezvládneme, ale s touto pomocí ano.

Také na uvedení premiéry Diagnóza: divadlo, za jejímž vznikem jsou naši dospělí členové souboru a stojí za to na představení přijít. 

Proč by podle vás lidé vůbec měli chodit do divadla v době, kdy je tak dostupná celá řada jiné zábavy?

Právě pro dostupnost instantní zábavy je podle mě důležité opustit pohodlí gauče a slepé sledování obrazovek. Zažit živou atmosféru, kdy se děj odehrává přímo před vámi, je jedinečný zážitek. Tím, že přijdou k nám do divadla nám dávají energii a ukazují, že ne nadarmo je ochotnické divadlo v ČR zapsané jako kulturní dědictví UNESCO. Že je Kladno kulturní město, které umí ocenit snahu svých dětských herců. 

Budeme rádi za další vyprodaná představení, které nám pomohou žít dál a plnit sny dalších generací herců. Protože díky vstupnému máme na provozní náklady, jako je nájem a služby. Doba je taková, že je těžké najít prostředky na vyžiti rodin, a když si najdou cestu i k nám, velmi si toho vážíme.

Zdroj: vlastní dotazování

Foto: archiv respondentky