Rozhovor s režisérem Václavem Valínem

Rozhovor s režisérem Václavem Valínem

foto valinSeděl naproti mně, upřeně hleděl někam přes stůl, většinou si zadumaně mnul bradu a horečně uvažoval, jak nejlépe vysvětlit své pocity a lásku k divadlu. Vždycky na to během chvilky přišel a potom už vlastně neustále mluvil a gestikuloval. Je to člověk pevně spoután s divadlem. Celý život. Momentálně je režisérem našeho amatérského divadelního souboru Divadélko U Zvonu. Jmenuje se Václav Valín.

Začnu typickou otázkou, na kterou může padnout, zrovna v Tvém případě, velice zajímavá odpověď. Jak jsi se dostal k divadlu?

Začal jsem, když mi bylo sedm let. Tenkrát jsem začínal u ochotníků. U nich jsem obrovsky umělecky vyrostl. A tam se dalo růst! Důkazem je i to, že nás později odešlo devět k profesionálnímu divadlu. Například ředitel velkého kladenského divadla( Středočeské pozn.red.) pan Charvát byl také ochotník z Motyčína, tedy dnešního Švermova. Když mi bylo patnáct let, tak mě rodiče dali na učení. A to mě bylo proti mysli. Chtěl jsem hrát divadlo!Nebudu vyprávět, kde jsem se všude schovával, jak mě hledali policisté, to nemá cenu, zkrátka jsem doslova utekl z domova. S rodiči jsem pak nemluvil rok a půl. Bylo to pro mě zvláště v tomto období velice těžké. Byl jsem ještě mladý a přesto jsem do toho světa vyrazil a udržel jsem se tam, snad i pro to, že mě v divadle měli všichni rádi.

Kdo nebo co Tě ovlivnilo natolik, že jsi chtěl hrát divadlo? Rodiče to asi nebyli, podle toho jak vyprávíš.

To vůbec ne. Snad mě ovlivnila maminka, hlavně tím, že nám neustále vyprávěla pohádky A já jsem si to neustále živě představoval. Pohádky to bylo a stále je moje! To mě ovlivnilo. Pohádky.

A byla nějaká osoba, která Tě ovlivnila konkrétně?

To rozhodně. Byl to ředitel Charvát. Ten mě formoval. On dokázal to, co málokterý režisér. Dokázal herce rozebrat. Byl už tenkrát velice myšlenkově napřed.

Ty mluvíš o režisérovi. Já myslela hlavně konkrétně herce. Měl jsi nějaké vzory?

No, tak samozřejmě každý z nás se v někom shlédne.Já jsem spíš koukal po hercích typu Emil Fiala. Já miloval komiky. Už jenom slovo mladokomik. No to je přece nádhera! Já když měl někomu na jevišti vyznat lásku, tak mě to nebavilo. Narodil jsem se proto, abych lidi rozesmál. Vždycky jsem byl klaun. To mě bavilo.

Vraťme se zpátky k dětství. Pověz nám nějakou historku týkající se divadla.

Hmm, rozumím. Už vím. Jednou jsme hráli představení, to víte tenkrát jsme hráli za padesát halířů, no a neměli jsme oponu, tak jsem vzal mamince sypky na peřiny a rozstříhal jsem jí je na oponu. Ta když se to dozvěděla! Ta mě pak hnala! Utíkal jsem před ní v pyžamu po ulici. Pak mě zakázali divadlo hrát vůbec, ale já jsem stejně hrát šel. A pak mě pro změnu honila v kostýmu po Motyčíně. Tenkrát jsem hrál policistu, takže maminka honila dvanáctiletého kluka v uniformě a s vousama po ulici.(smích). Dneska už se tomu člověk jenom směje.

Když se přeneseme do současnosti, jak jsi se dostal sem k nám, k Divadélku u zvonu?

Byl jsem sem doporučen. Když onemocněl Zdeněk Fous (bývaly režisér pozn.red.), dostal jsem tuto nabídku. Byl jsem se podívat párkrát na Strašidlata, které jste hráli předtím, ale neměl jsem z toho moc dobrý pocit. Jeviště spalo a herecké výkony byly statické. Ale pak jsem si řekl, že nechci utéct, že můžu tento soubor buď zničit a nebo povznést. Později už se mi začala lepšit nálada. Pomyslnou laťku jsem nasadil velice vysoko, ale neustále jsem viděl snahu přeskočit tu laťku a tak se ta laťka bude posunovat stále výš a výš. Už jenom tím, že budeme hrát Lháře, musíme být ještě lepší. Vždyť chceme vtáhnout do divadla dospělé.

Věříš tomuto souboru?

Rozhodně.

Datum
Zdroj
Divadélko U Zvonu - Kristýna Bahenská, Matěj Pomahač